Taky si o Procházce můžete přečíst tady a taky tady.
Když se řekne Procházka růžovým sadem, věčina z vás si asi vybaví, jak se prochází mezi rozkvetlými jabloněmi či jiným stromovím, vnímá bzukot včel a rozjímá nad tím krásnem, které ho obklopuje… Avšak já si pod tímto libozvučným názvem vybavím něco naprosto odlišného… Drsnou akci, kde si člověk sáhne na dno svých sil, kde má sto chutí skoncovat a vrátit se, kde ho celé tělo bolí…
Na procházku růžovým sadem jsem si plánovala přijet už dlouho, a proto když jsem se na sjezdu dozvěděla termín, neváhala jsem a začala dávat dohromady náš tým. Nakonec jsme přijeli 3…
Nejprve jsme jeli vlakem do Mladějovic, kde jsme se potkali se zbytkem organizačního týmu. Protože ale ještě něco zařizovali, museli jsme nějakou tu chvilku počkat. Pak nám rozdali mapy, kde byli zaznačeny body naší procházky a my se mohli vydat na cestu, avšak to jsme ještě na chvilku odložili a pomodlili se, aby nám Pán požehnal cestu, která, přesto že se tak jmenuje, rozhodně nepřipomínala procházku růžovým sadem:) Mezitím začalo mrholení, které se po chvíli změnilo v hustý déšť, a proto jsme si vytáhli pláštěnky. V tomto okamžiku vypadla jednomu členu našeho týmu mapa, jenže povšimnutí této ztráty následovalo až o 500m dál v Komárově, odkud se náš tým vracel do Mladějovic, aby nám kluci vypsali novou mapu… Hledání 1. šifry probíhalo poněkud chaoticky, protože jsme ještě nevěděli, jak přesně to má vypadat, ale po nějaké době marného hledání se přece jen šifru podařilo nalézt a my mohli pokračovat dál. Další šifru jsme našli bez problémů. Cestou na šifru 10 jsme špatně zahli, ale tato chyba byla zaregistrována asi až po 2 hodinách nekonečné chůze. Už se nám nechtělo vracet a tak jsme si řekni, že ta cesta přece někde musí končit, tak ať už nás zavede kam chce ona… Když se blížily tak 3 hodiny bloudění a pořád nikde ani ždibínek po civilizaci, začala jsem mít obavy a prosit Boha, aby nás z tohoto hrozivého bludiště vyvedl. Rozloučili jsme se s vítězstvím a smířili se s posledním místem. Teď už jsme jenom chtěli konečně někam dojít a zorientovat se, protože nám opravdu nebylo známo, kde se nacházíme. Za chvilku Bůh vyslyšel naše modlitby a před námi se objevilo světlo a s ním i chata. Konečně nějaká vesnice! A k našemu velkému překvapení to byl Karlov, vesnice na kopci, do které jsme měli „namířeno“! WoW! Sice se to trochu… ehm… trochu víc prodloužilo, ale byli jsme tam a neztratili se z mapy! Pak jsme se vydali jakousi cestou na vrchol pro další šifru. Byla už moc velká tma a my ji nemohli najít, proto se rozdělal oheň a my si na chvilku zchrupli. Ráno moudřejší večera. A to se jenom potvrdilo, protože ráno byla šifra objevena cobydup:) Sešli jsme dolů z kopce a vydali se směrem na Mutkov. Za domněnky, že to bude jenom nějaký úvod zprávy, zde padlo rozhodnutí, že nepůjdeme na šifru 1. Avšak to jsme neměli dělat, protože to byla jedna z nejdůležitějších šifer. Šli jsme tedy na šifru 6 a tam vyluštili všechny naše dosavadní šifry. Zde jsme se rozhodli, že nepůjdeme na 4, protože jsme měli obavy, že nestihneme dorazit do určeného limitu. To byla ale další chyba, jelikož to byla též jedna z nejdůležitějších šifer. Pokračování probíhalo dál na 9. To byla velice zákeřná šifra, 2 hodiny poslouchání kazety, na které bylo slyšet jenom šumění, vedlo pouze k zjištění, že zpráva byla napsaná na pásce! Opravdu mazané:) … Na 3 jsme se potkali s týmem ze Zábřeha, který nám byl v patách až k 7. Cestou na 8 se nám ale podařilo utéct:). Když jsme přišli na vrchol 8, nemohli jsme najít šifru. Hledali jsme a hledali, prosekávali se nemilým houštím, ale kde nic tu nic… Sedli jsme si tedy na zem a dali dohromady všechny šifry, které nám byli k dispozici. Bylo jich 7 z 10ti ( celkem zpráva obsahovala 4 důležité šifry, ze kterých jsme my měli pouze jednu ). Všech 7 se nám podařilo vyluštit a usoudili jsme, že by se cílový bod mohl nacházet ve vesnici Babice. Přišli jsme tam, ale nikde jsme nic nemohli najít. Po nějaké době zbytečného hledání jsme toho nechali, nasedli na vlak a odjeli zpět na modlitebnu do Olomouce, kde jsme se hned po příjezdu dali aspoň trochu do pucu…
I když jsme nenašli cílový bod (od kterého nás toho zas až tak moc nedělilo, byl hned za Babicemi), to určitě stálo za to. Je dobré vědět, že vydržíte jít, i když vaše tělo (a to především nohy) hlásí “ Už DOST ! “ Je dobré vědět, že vydržíte jít, i když s vámi vítr mává na všechny možné i nemožné světové strany a máte dost co dělat s tím, abyste neulétli a k tomu vám ještě do obličeje padá milión pět potvorných dešťových kapek. Proto procházku všem doporučuji. A mějte jistotu, že pokud svou cestu svěříte do rukou Pána, nic se vám nestane… Je to krom všeho ostatního budující akce, kde jsem si mohla uvědomit, jak se o nás ON stará a nenechá nás o samotě. NIKDY! Jsem mu za to moc vděčná… (btw:nakonec jsme byli 4:) )
Klárka Huňařová (Břeclav)