Tento článek byl napsán původně pro časopis Celer (občasník 41. PH Zábřeh):

Tak letos jsme se znovu my, největší nadšenci, sešli v pátek 7. dubna na chatě v Kadeříně, abysme podstoupili jakousi strašnou procházku. Byli jsme ale naštěstí připraveni na všechno. Povím vám, jak jsem to prožívala já, z družstva s Jakubem, Alčou a Miou. Tak začnu od začátku.

V sobotu ve tři ráno nás vzbudili, že jako začínáme. Dostali jsme jakýsi osmisměrky, o kterých nám po vyluštění došlo, že jsou naprosto nepodstatné, a tak jsme se vydali na první bod do Javoříčka. Tam jsme z nalezeného papírku usoudili, že slovo do otázky, kterou máme složit a posléze na ni odpovědět, je LEŽEL. Na cestě k dalšímu bodu nás napadl Ezechiel, který v Bibli dlouho ležel na jednom boku. Další stanoviště nám ale naši domněnku nepotvrdilo, protože slovo, které jsme se dozvěděli, znělo OD. Po rozhodování jsme se vydali do vesnice a pak po jakési pofidérní cestě, kde jsme asi 8krát přeskakovali potok. Když jsme ještě plni sil vyšplhali šílenej kopec a došli k cestě u jakýchsi chatek, zjistili jsme, že přesně nevíme, kde jsme. Ale nakonec se nám podařilo dostat do vesnice, najít se a ujasnit si, že je kousek dál bod, kam jsme měli namířeno. Po zjištění slova JAK jsme to střihli prudkým svahem dolů a ne o moc lepším stoupákem navrch. Na Hradisku (tom kopci) jsme hledali asi čtvrt hodiny a povzbuzovali se, že to by nám fakt neudělali, aby sem tu sklínku nedali. Nakonec vše dobře dopadlo, když jsme zjistili, že tam je ještě jeden vrcholovej šutr a že další slovo zní JIH. Po delší jednotvárné cestě jsme v Martinkově na značce klesání 12% našli šifru, kterou jsme až do konce nevyluštili. Podobně se nám „zadařilo“ na dalším bodu, někde u mostu. Pak následovalo stoupání, kde jsem už přestávala doufat, že někdy uvidím vrchol. Ale viděla jsem ho. Ovšem zpráva, že jsme sem šli zbytečně, a že tenhle bod byl jen tak, jak tam bylo napsáno, mě už tolik nepotěšila. Nicméně jsme se vydali do vesnice jakýmsi nepříjemným klesákem a tam našli kvíz, ve kterém jsme vyluštili slovo JMENUJE. Po rozhodování nás nohy vedly na bod č.10, i když ta šílená Stolová hora mi dala dost zabrat. Naštěstí jsme si na vrcholu sedli a lehli (mezi mravence a pavouky) a luštili 6 nalezených osmisměrek. Tajenka nám nedávala smysl, tři slova – ŠLA, JHA a Z. Moc nás to už ale nezajímalo, protože nám došlo, že to do limitu nestíháme, a tak po sejití dolů naše cesta vedla k chatě. Pak nás naštval most u Vranové Lhoty, který tam nebyl, proto jsme se ani na zříceninu, kde měl být poslední bod, nekoukli. Když ostatní nesouhlasili s mým návrhem zabalit to na hřbitově, okolo kterýho jsme prošli, nezbývalo nám, než se vydat do Kadeřína. I když už jsem myslela, že neujdu ani krok, došla jsem posledních 10 km. Z těch si ale moc nepamatuju, takže se o nich ani moc nedozvíte, protože už jsem nevnímala. Konečné zklamání z naší špatné domněnky o Ezechielovi ale přehlušily zprávy, že jsme došli jako druzí a to deset minut před koncem limitu, že máme hodně stanovišť a že si můžem dát teplý guláš. Největší radostí ale bylo zjištění, že ostatní taky neznají odpověď, což rozhodlo o naší výhře (mimochodem ceny: skvělý kapesní nožíky), ze které jsme měli samozřejmě radost. Teď jen přemýšlím, jestli mi těch 50 km stálo za to… Ale jo, skvělej zážitek.

PS: První slovo LEŽEL, na kterém jsme postavili celou naši odpověď, jsme špatně vyluštili. Mělo to být slovo SE.

PPS: Otázka zněla: Jak se jmenuje hora na jih od kopce Šlajha?

Danka Pohanková (41. PH Zábřeh)