Jubilejní třináctý ročník Procházky růžovým sadem se odehrál od 24. do 26. března 2017 a to opět v Orlických horách. Na letošní Procházku jsem se po několika letech organizování vydala opět jako (téměř) obyčejný účastník. Už pár let jsem totiž překecávala holky, kterým jsem v Royalu dělala vedoucí, aby někdy zkusily jít na tuhle super akci a ony mě zase překecávaly, ať teda skončím s organizací, aby mohly jít se mnou v družstvu. Z organizačního týmu se mi nakonec podařilo po pár letech uvolnit a skutečně jsem sestavila super družstvo se třema holkama, které byly ochotné se mnou jít, přestože jsem je předem upozorňovala, že to bude drsňárna. Naštěstí všechny holky už byly na rozehřívacím kole předchozí rok, a tak přibližně věděly, do čeho jdou.

Organizátoři nás hned na začátku překvapili úvodní šifrou, která nebyla vůbec šifra, ale jednalo se o akci, kdy spolu všichni účastníci hráli piškvorky a snažili se získat pro svůj tým co nejvíc vítězství. Týmy s dostatečným počtem vítězství mohly postupně vyrážet na trasu. My jsme vyrazily asi o půl dvanácté a přestože začínala být hluboká noc, měly jsme energie jako ráno, když se vyráží na celodenní výlet. Alespoň zezačátku. První dvě šifry jsme našly jednoduše a i díky tomu jsme si troufly to ke třetí šifře střihnout lesem s vidinou přeskakování potoka, přestože byla ještě stále noc. Trošku nás sice překvapilo, že ten potůček je ve skutečnosti říčka Kněžná, ale zastrašit jsme se nedaly a místo na přeskočení jsme našly/vytvořily a úspěšně využily. Tím se nám už podruhé povedl pěkný kousek, kdy jsme jeden tým předběhly zkratkou a oni nás zase předběhli po cestě. Nevím, jestli pro ně nebylo depresivní jít pořád po cestě a třikrát za sebou předběhnout ten stejný tým, který ani neviděli, že by někdy předbíhal je.

Snídaně u pramene

Po nalezení třetí šifry začala přicházet krize. Sice už dřív po cestě mi tým spal za chůze a já je za ruky vedla po silnici, ale teď se šlo polňačkou do kopce a tahat za sebou celý svůj tým jsem odmítala, protože jsem měla co dělat se sebou. Přepadala nás zima, únava a vyčerpání a já nechtěla dovolovat delší přestávky, protože nebylo jisté, že  bychom po nich ještě byli schopní vstát a jít. Náš nynější průměr nalezení jedné šifry za hodinu jsme lehce zjedenapůlnásobily. Nakonec se nám s vypětí všech sil podařilo (ačkoliv delší cestou, než jsme chtěly) dojít do správné vesnice, a já jsem holky (dnes již podruhé) nechala odpočívat na autobusové zastávce a zaběhla jsem pro šifru. Po návratu jsem spící kolegyně nechtěla budit a tak jsem se jen s Maruškou pustila do již získaných šifer. Jednu šifru jsme vyluštily a tak jsme povzbuzeny mohly pokračovat dál. Mezitím se venku krásně rozednilo a protože bylo jasno, tak se konečně začalo i oteplovat. Najednou se nám vlila do žil nová energie a přestože nás čekalo samé stoupání, šlo se nám už lépe než v noci. Po pár set metrovém převýšení jsme dorazily k další šifře u pramene řeky Kněžné. Kromě pramene tam byl krásný stoleček s lavičkama a my se rozhodly pro snídací a luštící pauzu. Protože jsme byly ukolébaní vyjitým sluncem, nedošlo nám, jaká je ještě pořád kosa, zvlášť v naší nadmořské výšce, u vody a v lese, kam to slunce nedosvítí. Možná i proto jsme nebyly schopné se zmrzlýma rukama žádnou šifru vyluštit, i když u dvou jsme měly pocit, že jsou přece jasný, ale prostě z nich nevychází žádný smysluplný text. Vydaly jsme se tedy dál, tentokrát dolů do údolí, kde bylo potřeba se rozhodnout, kolik šifer ještě zvládneme obejít.

Nevím, jestli to bylo tím, že se šlo dolů, nebo krásným teplým sluníčkem, ale holky měly v údolí najednou spoustu energie a chuť jít obejít ještě 4 ze zbývajících šifer (jednu jsme vzdaly předem už dávno). Já osobně jsem jako reálný plán viděla, že obejdeme dvě, protože mě bolí nožičky, a že si pak raději sedneme a budeme luštit to, co máme. Nakonec jsme si nejdřív sedly, abychom zjistily, co se nám zatím podaří vyluštit. Zjistili jsme, že jednu z těch šifer, jsme skutečně v podstatě měly vyluštěnou, jenom se nikdo neodvážil přečíst výsledek. Na další jsme bohužel nepřišly a tak jsem se nechala překecat od holek (najednou se role obrátily), že se vydáme i do toho velkýho krpálu na hřeben Orlických hor, ať máme víc šifer. Pro jednu jenom zaběhla Mia a my mezitím vyluštily další ze šifer, kterou jsme v podstatě měly už dřív, jen s drobnou nepřesností, kvůli které to pořád nevycházelo.

Nahoře na hřebeni už bylo poledne, tak jsme poslaly SMS organizátorům, aby měli první ověřené informace o tom, jak náročná je trasa a jak složité jsou šifry. Dlouhou pauzu jsme si ale zase nedovolily, protože další šifra byla jen asi kilometr po hřebeni dál. Jenomže ten kilometr se šlo mokrým a propadajícím se sněhem… Ke kapličce jsme došly s úplně promáčenýma botama a daly jsme si další luštící pauzu. Šifru, kterou jsme našly jsem v podstatě hned věděla, jak luštit, ale v našem nynějším stavu nám jenom realizace toho luštění zabrala něco přes hodinu. Neluštící zbytek týmu se zatím vyspal. Po této časové ztrátě jsme se tedy už nevydávaly pro další šifru, která byla dál na hřebeni (já byla zásadně proti dalšímu brodění mokrým sněhem, nohy mi mrzly dost i bez toho) a vydaly jsme se na cestu dolů směrem k chatě s tím, že po cestě ještě vezmeme naši poslední šifru. Cestou dolů nás trochu překvapila fungující sjezdovka, na které se lyžovalo a po které vedla naše žlutá turistická značka neustále se ztrácející mezi jednotlivými svahy. Pod sjezdovkou jsme však naštěstí značku opět našly a podařilo se nám ještě vyluštit jednu další šifru. I díky tomu jsme věděly, že polohu klíčů se dozvíme z dalších dvou (později jsme zjistili, že tří) šifer, z nichž jsme věděly, že jedna je u autobusové zastávky v Nebeské Rybné, což bylo kousek od chaty. Cestou jsme tedy ještě vyzvedly naši osmou šifru a pak už šly prostě jenom dolů k chatě ještě přes Nebeskou Rybnou.

Běhací a luštící sekce

Za autobusovou zastávkou byla krátká a jednoduchá šifra (pozpátku) s řešením „zevnitř ve“. Tak jsme aspoň věděli, že klíče budou zevnitř v něčem a tušily jsme, že by je organizátoři nedaly nikam daleko, takže budou někde u chaty. Měly jsme ještě asi necelou hodinu do konce hry a tak jsme si vzaly nápovědu na jednu šifru, jejíž výsledek nám měl pomoct určit druhé místo s šifrou. Nápovědu jsme si vzaly správně, protože do té doby jsme šifru luštily úplně špatně. Trošku nepříjemné bylo, že po vyluštění jsme zjistily, že tu šifru organizátoři do textu umístili špatně a že nám ve skutečnosti polohu druhé klíčové šifry vůbec neupřesňuje. Tak jsme se rozdělily do dvou sekcí, kdy jedna běhala po Nebeské Rybné okolo dopravních značek (věděli jsme, že další šifra je u značky) a druhá se snažila ještě něco vyluštit. To se nám nakonec skutečně podařilo a zjistily jsme polohu třetí šifry, kterou jsme hned telefonicky předaly naší běhací sekci. Té se bohužel z nějakého dodnes záhadného důvodu šifru nepodařilo najít, ale zato luštící sekce přišla s nápadem, že „zevnitř ve“ znamená, že jsou klíče zevnitř ve dveřích. A tak se nám haluzácky tři minuty před koncem podařilo zevnitř ve dveřích najít klíč s pořadovým číslem 2 a skončily jsme na krásném druhém místě.

V sobotu pak už vím jen to, že byl dobrý guláš a vyhlášení výsledků a taky to, že jsem šla hned, jak to bylo možné spát. Popravdě mě to celé zmohlo víc, než jsem čekala, ale s tak krásným pocitem jsem už dlouho neusínala. A to jsou přesně ty maličkosti, kdy si člověk nejvíc užije takové jednoduché věci, které v životě považuje za samozřejmost, jako jsou teplo, sucho, spánek, sprcha apod. Právě kvůli tomu je dobré čas od času vyjít ze svého pohodlí a sáhnout si na dno. V neděli ráno byla po snídani ještě připravená bohoslužba se super chválama i slovem a poté jsme se pomalu vydali do svých domovů.

Zajímavé je, že v letech, kdy jsem Procházku organizovala (což znamená několik dní před akcí nespat a dělat šifry a vše okolo) jsem se těšila, až zase jednou půjdu, jaká to bude pohoda. Nebyla. Tak příští rok asi opět posílím organizační tým.

Dana Pohanková

Tým Pandy